Ruční knihařství: od složek archů po hotové desky

Knižní blok jako první rozhodnutí

Kniha se nezačíná deskami, ale blokem. Blok je soubor složek nebo jednotlivých listů spojených tak, aby se kniha dala otevřít, držela tvar a nerozpadala se po několika desítkách otevření. Všechno ostatní — desky, potah, hřbet, předsádky — se pak přizpůsobuje tomu, jak byl blok postaven.

Složka vzniká z jednoho nebo několika archů složených na polovinu a vložených do sebe. Čtyři archy dávají šestnáct stran, což je pro běžný knihařský papír praktické maximum: silnější složka se u hřbetu vydouvá a vnitřní listy vystupují dopředu tím víc, čím je papír tužší. Tenký papír snese složku vyšší, tvrdý akvarelový papír naopak často jen dva archy.

Před šitím se blok srovná na hřbet a hlavu, zajistí sponkami nebo lisem a teprve potom se značí místa vpichů. Pořadí je důležité: co se nesrovná před šitím, se po ušití už nesrovná vůbec.

Zkontrolovat směr vlákna u všech archů, než se cokoli složí.
Složky falcovat kostkou v jednom tahu, ne opakovaným přejížděním.
Srovnat blok na hřbet a hlavu, ostatní hrany srovná až ořez.
Vpichy značit přes všechny složky najednou, ne každou zvlášť.
Krajní vpichy umístit dál od hlavy a paty, aby se papír netrhal.
Šít nití, která odpovídá tloušťce papíru — příliš silná nit hřbet rozevře.

Falcování a šití složek

Falcování vypadá jako triviální krok, ale rozhoduje o přesnosti celé knihy. Arch se skládá tak, aby se hrany kryly, a rýha se dotahuje kostkou vedenou od středu k okrajům. Kost nebo teflonová kostka nechává hladký lom; kovová hrana papír leští a někdy naruší povrch, proto se používá spíš na hrubší materiály.

Šití je způsob, jak jednotlivé složky spojit do bloku a zároveň určit, jak se kniha bude otevírat. Šití na tasemky nebo na motouzy dává hřbetu pevnou strukturu a hodí se pro tuhou vazbu. Šití „na prázdno“, tedy bez vazů, je jednodušší a nechává hřbet pružnější — vhodné pro tenčí bloky a pro vazby, kde je hřbet vidět.

Řetízkový steh spojuje složky na obou koncích a u koptské vazby drží celý blok bez lepidla. Napětí nitě má být rovnoměrné: přetažená nit stahuje hřbet do oblouku, volná nit vytváří mezery, které se později projeví jako klínovitý hřbet.

Připravit šablonu vpichů a přenést ji na všechny složky ve stejné poloze.
Propíchnout složky zevnitř šídlem, kolmo k lomu, nikoli šikmo.
Šít od paty k hlavě, každou další složku zajistit u krajních vpichů.
Po každých dvou složkách blok srovnat a zkontrolovat napětí nitě.
Zakončit dvojitým uzlem u vnitřního vpichu, ne na vnějším okraji hřbetu.

Měkká a tuhá vazba: co se liší kromě desek

Měkká vazba

Obálka z jednoho kusu tužšího papíru nebo kartonu se ohýbá spolu s blokem. Hřbet je tenký, kniha je lehká a leží poměrně dobře otevřená. Slabinou je hrana obálky, která se odírá jako první, a hřbet, který se při častém otevírání láme v nepravidelných místech, pokud v obálce nejsou předem vytvořené rýhy.

Měkká vazba dává smysl u sešitů, skic, zápisníků a materiálů, které se mají nosit. Přesnost ořezu je u ní vidět víc než u tuhé vazby, protože obálka a blok končí ve stejné linii.

Tuhá vazba

Desky z lepenky přesahují blok o několik milimetrů a tvoří přečnívající hranu, která chrání papír. Mezi deskou a hřbetem zůstává drážka, díky které se kniha otevírá bez namáhání bloku. Blok se do desek zavěšuje předsádkami, případně přes hřbetní výztuž.

Tuhá vazba vydrží víc, ale je citlivější na chyby v přípravě: nepřesně vyměřená drážka nebo špatně zavěšený blok se projeví okamžitě tím, jak kniha stojí a jak se otevírá.

Rozdíl mezi oběma vazbami není jen v tuhosti obalu. Mění se rozvržení okrajů sazby, potřebná pevnost šití i volba lepidla — a proto se o typu vazby rozhoduje dřív, než se složí první arch.

Ruce ořezávají list papíru nožem u pravítka na pracovním stole — Ořez je poslední krok, který ještě může zachránit nepřesnost — a první, který ji zviditelní.

Ořez, hlazení a jednoduchá ražba

Ořez srovnává tři hrany bloku: přední, hlavu a patu. Ruční ořez nožem u pravítka vyžaduje ostrou čepel, opakované mělké tahy a podložku, která nůž nevede stranou. Snaha uříznout blok najednou končí zkosenou hranou.

Po ořezu se hrana uhladí — buď kostkou, nebo jemným brusným papírem vedeným jedním směrem. Hladká hrana méně chytá prach a nechá se případně barvit.

Jednoduchá ražba do plátna nebo kůže se dělá zahřátým nástrojem přes fólii nebo naslepo. Rozhoduje teplota, tlak a čas dotyku; každý materiál má jinou toleranci, proto se zkouší nejdřív na odřezku ze stejné role.

Koptská a japonská vazba

Obě vazby se často zmiňují společně, protože obě nechávají šití viditelné a obě se obejdou bez lisu. Jinak jsou to ale odlišné konstrukce s jiným chováním.

Koptská vazba

Složky se šijí řetízkovým stehem přímo k deskám, hřbet zůstává otevřený. Kniha se rozevírá do roviny, což je výhodné pro skicáře a notové zápisy. Nevýhodou je nechráněný hřbet a nitě, které se odírají o polici, a menší odolnost proti tahu, pokud je blok těžký.

Japonská vazba

Šije se skrz celý blok blízko hřbetní hrany, obvykle přes jednotlivé listy. Vazba je jednoduchá a zvládne i papíry, které nejde falcovat. Kniha se ale nikdy neotevře naplocho a část plochy u hřbetu zůstává nepoužitelná — proto se s ní počítá už při rozvržení stran.

Koptská vazba: rovnoměrné napětí nitě je důležitější než rychlost.
Koptská vazba: desky se vrtají před šitím, ne v jeho průběhu.
Japonská vazba: okraj u hřbetu počítat minimálně na 15–20 mm.
Japonská vazba: díry vrtat přes celý blok najednou ve svěrce.
U obou: nit volit s malou pružností, aby vazba nepovolila.
U obou: počítat s tím, že šití je viditelnou součástí výsledku.

Papír a směr vlákna

Strojově vyráběný papír má vlákna převážně v jednom směru. Podél vlákna se papír ohýbá snadno a lom je hladký; napříč vlákna klade odpor a lom praská. Ve vazbě musí vlákno běžet rovnoběžně s hřbetem — u listů bloku, u předsádek, u potahových materiálů i u lepenky na deskách.

Když se toto pravidlo poruší, kniha se po prvním navlhčení lepidlem zkroutí. Desky se vyklenou ven, předsádky stáhnou blok a hřbet se zdeformuje. Není to chyba, kterou by šlo opravit později; vzniká už při řezání archů.

Směr vlákna se pozná několika zkouškami: proužek papíru se ohne v obou směrech a menší odpor ukazuje směr vlákna; navlhčený vzorek se zvlní kolmo na vlákno; roztržený okraj je podél vlákna rovný a napříč roztřepený. U kupovaného papíru bývá směr uveden v rozměrech — podtržený nebo zvýrazněný rozměr obvykle označuje směr vlákna.

Na co dát pozor při výběru papíru

Gramáž listů bloku podle toho, zda se bude psát oboustranně.
Neprůsvitnost, pokud počítáte s inkoustem nebo tiskem.
Povrch — hladký papír snese ražbu, hrubý spíš kresbu.
Chování při navlhčení, hlavně u předsádek.
Stálost: papír bez dřevoviny žloutne pomaleji.
Dostatečná zásoba z jedné dávky, odstíny se mezi dávkami liší.

Lepidla a jejich chování

V dílně se běžně potkávají tři skupiny lepidel a každá se hodí na něco jiného. Škrobový nebo pšeničný klih je vodnatý, pomalu schne a dovoluje materiál ještě posunout; používá se tam, kde je potřeba čas a kde má být spoj později rozebíratelný. Kostní a kožní klih drží pružně a je citlivý na teplotu. Disperzní lepidlo na bázi PVAc schne rychle, drží velmi pevně a po zaschnutí zůstává pružné, ale prakticky se nedá vrátit zpět.

Množství je stejně důležité jako typ. Silná vrstva lepidla ztuhne, hřbet přestane pracovat a kniha se otevírá jen do úzkého úhlu. Tenká, rovnoměrně roztřená vrstva stačí; nanáší se od středu k okrajům, aby se lepidlo nedostalo pod materiál.

Kdy volit škrob

Při potahování tenkého papíru, u předsádek a všude, kde je nutné materiál po přiložení ještě narovnat. Delší otevřený čas znamená i delší schnutí v lisu a nutnost počítat s vlhkostí, kterou papír přijme.

Kdy volit disperzi

Na hřbety, potahy plátna a spoje, které mají držet napevno. Pracuje se rychle a v menších úsecích; opravit nepřesně přiložený díl už většinou nejde.

Smíšené lepidlo — disperze naředěná škrobem — je běžný kompromis: prodlouží otevřený čas a zároveň zachová část pevnosti. Poměr se odvíjí od materiálu, proto se ověřuje na zkušebním kousku.

Desky a potahové materiály

Desky se řežou z lepenky o tloušťce zhruba 2 až 3 milimetry podle velikosti a hmotnosti bloku. Vlákno lepenky běží rovnoběžně s hřbetem, jinak se deska po potažení vyklene. Přesah přes blok bývá 3 až 4 milimetry na každé straně; větší přesah působí těžkopádně a snadno se odře.

Potah se nanáší s okrajem 15 až 20 milimetrů pro zahnutí. Rohy se ořezávají šikmo, aby se materiál v rohu nevrstvil; po zahnutí se rohy dotahují kostkou. Nakonec se dovnitř nalepí předsádka, která zakryje zahnuté okraje a spojí blok s deskami.

Knihařské plátno: odolné, tolerantní k lepidlu, snese ražbu.
Potahový papír: široká škála vzorů, ale citlivější na odření hran.
Kůže: pružná a trvanlivá, vyžaduje ztenčení okrajů.
Pergamenový papír: silně reaguje na vlhkost, je nutné počítat s tahem.
Kombinace hřbet plátno / desky papír: rozumný kompromis odolnosti.
Zkušební vzorek z každého materiálu ušetří opakování celé desky.

Oprava poškozených knih

U opravy platí jiné pravidlo než u nové vazby: zásah má být co nejmenší a pokud možno vratný. Než se cokoli odlepí, zaznamená se pořadí složek a stav hřbetu; rozebraná kniha se skládá hůř, než se rozebírá.

Nejčastější poškození jsou uvolněné listy, roztržený hřbet, odtržená deska a natržený papír. Uvolněný jednotlivý list se vlepuje na úzký proužek tenkého papíru, ne plnou plochou. Roztržené listy se spravují tenkým japonským papírem a škrobem — lepicí páska papír po několika letech zabarví a zkřehne.

Pokud kniha ztratila hřbetní potah, obvykle se zachovaný původní hřbet sejme a po zpevnění nalepí zpět na nový podklad. Tam, kde je poškození rozsáhlé nebo jde o knihu s historickou hodnotou, je rozumnější zásah nedělat a poradit se s restaurátorským pracovištěm.

Zdokumentovat stav a pořadí složek před jakýmkoli rozebráním.
Odstranit jen to, co brání opravě; starý materiál zachovat.
Trhliny spravovat tenkým papírem a škrobem, nikoli páskou.
Nový materiál volit slabší než původní, aby se namáhání nepřeneslo.
Po opravě nechat knihu odležet v lisu a teprve pak ji zatížit používáním.

Základní vybavení dílny

Ruční vazba se dá začít dělat s několika nástroji na kuchyňském stole. Rozdíl mezi nouzovým a pohodlným vybavením není v počtu strojů, ale v tom, jak spolehlivě se dá řezat rovně a jak dobře se dá lisovat.

Prostor má být suchý, s rovnou plochou a rozumným světlem bokem, aby byly vidět rýhy a hrany. Lepidla a hotové bloky nemají ležet vedle topení; rychlé schnutí kroutí papír stejně jako přebytek vlhkosti.

Kostka na falcování, kostěná nebo teflonová.
Ostrý nůž s vyměnitelnou čepelí a řezací podložka.
Kovové pravítko s dostatečnou délkou a protiskluzem.
Šídlo a knihařské jehly s tupou špičkou.
Lněná nit odpovídající síly a včelí vosk.
Ploché štětce na lepidlo, zvlášť na škrob a zvlášť na disperzi.
Lis nebo dvě rovné desky a svěrky.
Úhelník a měřítko s jemným dělením.

Kontakt a povaha projektu

Dugebelmo je informační a redakční projekt. Publikujeme texty o ručním knihařství a nenabízíme zakázkovou vazbu, kurzy ani prodej materiálu. Na webu nejsou žádné formuláře ani uživatelské účty.

Pokud v textu najdete nepřesnost, chcete něco upřesnit nebo navrhnout téma, které do knihařství patří a zatím tu chybí, napište na [email protected]. Odpovídáme podle časových možností.

Podrobnější popis toho, čemu se projekt věnuje a jak s materiály pracujeme, najdete na stránce O projektu.

Jak vzniká ručně vázaná kniha: od složeného archu k hotovým deskám